Cesta do nížiny je stejně rychlá jako cesta do pekla (horoucího)

Články z Afriky -  bez diakritiky. Jak jsem napsala minule, chtěla bych vidět, jak tady v tom středověku žije šlechta. A ejhle! Je to tady.

- - -

Konečně se nám podařilo vyhrabat se z Cyangugu. Samozřejmě hned začalo pršet, a tak jsme jako lidi z civilizace vypadali jen slabýh pět minut. Hlína je tady stejně červená, jako v Ugandě.

Hraniční přechod na rwandské straně vypadá spíš jako hlavní brána do nějaké jihočeské fabriky. Jen dvě závory a budka. Ještě hajzlíky. Když nám spadl kámen ze srdce, že nemusíme nic platit za překročení platnosti víz, dali jsme si piknik ze zbytků pod stromem vedle emigračního oddělení. Bylo vedro, vzduch se ani nehnul. Když šlapete na kole, stačí jen deset kilometrů v hodině, abyse kolem vás vzduch trochu hýbal a trochu osvěžoval. Ale zastavení se v poledne (pokud zrovna namůžete sedět v absolutním stínu s mokrou hadrou na hlavě) může být skoro smrtelné. Zvlášť, pokud jste spíš severský typ, jako já.  Teda, usuzuju podle toho, jak moje tělo reaguje na teploty vyšší než 23 stupňů při dlouhodobější expozici. (to znamená déle, než deset minut). Dokud jsme byli v horách, ve výškách nad 2000m n. m., to se dalo zvládnout cokoliv. Krom teplot tam taky celkem pravidelně pršelo, což mi taky dává vyšší šance na přežití. Stačilo skulit se o pět set výškových metrů níž do údolí a dostihla nás jedna z afrických realit. Vedro, samozřejmě.

Hranice na Burundské straně byly ještě zajímavější. Kdyby nás celník v modré uniformě nepřivedl přímo k okénku, vůbec bych ho nenašla. Celnice samotná vypadala spíš jako záchodky někde v kempu. Těžko se dalo čekat, že tam za větrací šachtou bude sedět chlapík v uniformě se třema hvězdama na výložkách. Četl si v našich pasech dýl, než v celostátních novinách.

V polední výhni jsme dorazili do města, kde jsme se snažili vyměnit rwandské peníze za burundské. Neschopnost bankovních úředníků mě tady ještě nepřestala dojímat. Vypadalo to, že takovou operaci ještě nikdo nikdy nedělal. Jeden se tvářil, že nikdy neslyšel slovo Exchange, jinej se poprvé seznamoval s měnou sousední země. Vítejte v Africe.

Vzduch se nehnul. Prach, kterej tam visel se taky nehnul. A to ani když projel kamion. Potřebují tady retardéry. Měli by se učit od Kubánců. Na Kubě potřebujete na přejetí zpomalovacího pruhu nájezdovou plošinu. Tady se používá klakson místo brzdy.

Fungovali jsme tak, že Bóša držel venku kola a bránil je svým bicepsem před desítkami chmatavých zvědavců. Já zatím vbíhala do bankovních domů, které se vždy honosily prominentním místem ve městě, vyleštěnýma schodama, nejméně dvoučlennou ochrankou a stojany se stovkami vybledlých letáků.

Vešla jsem do vnitř, minula stojany se stovkami vybledlých letáků a zamířila k jedné z přepážek. Úředník se poplašeně rozhlížel po svých kolezích. „Promiňte...“ začala jsem anglicky a on zmateně koukal do papírů. Svitlo mi, že neumí anglicky. (Burundi je totiž frankofonní země.) To nevadí, já potřebuju, aby pochopil jen dvě slova, neztrácela jsem naději. Jenže naděje umřela už když jsem vešla do budovy. To, že jsem neuspěla ani se slovem Exchange, ani se slovem money, to by se ještě dalo skousnout, ale ten člověk nepochopil, ani když jsem mu před očima mávala poslední rwandskou pětistovkou, ukazovala mlýn rukama a dál říkala už jen z rwandských na burundský.Nic. Vystavená lidské blbosti bývám psychicky nestabilní. Takhle se to opakovalo několikrát. Vždy značně rozčarovaná jsem zase vypadla ven, kde mi Bóša předal kolo. Minimální počet čumilů konstatně narušující naši osobní zónu bylo tak 40 – 80. Pak jsme se dostávali z davu, který vypadal, že se nehodlá rozestoupit, a sunuli se dál. Silnice byla rozkopaná, takže její přecházení s naloženými koly bylo dost energeticky náročné. Vedro. Cítila jsem potůčky potu, jak mi stékají po zádech a vsakují se do kalhotek. Co nezachytila kátka spoďárů, vsakovalo se do kraťasů. Takže jsem měla na zadku flek, kterej mi vážnosti moc nepřidával.

Když mi stekl do očí, všechen opalovací krém, získala jsem narůžovělý odstín místní hlíny a lepilo se na mě všechno co jsem měla na sobě, přiznala jsem si, že život v nížině bude pro mě těžší, než cokoliv.

u banky přes ulici jsme si s Bóšem potřebovali něco s lehkým přetlakem vysvětlit, když nám do toho začal remcat chlapík v zelené košili. Ignorovala jsem ho.

Říkal něco jako „bla bla bla help you bla bla bla“, ale...ignorovala jsem ho.

Kdybych měla registrovat každýho, kdo něco remcá, zbláznila bych se. Je tady hodně takových. (I když ti vlastně říkají převážně „...help me...“

Zelená košile nevzdávala snahu dostat se do mého pole vnímání, zatímco já se snažila s Bóšem úplně nepohádat, i když jsem byla natlakovaná jak papiňák. Zelená košile se nepřestala usmívat a trochu zvýšila hlas. Oznámila, že je guvernérem této provincie a ptá se, zda nepotřebujeme pomoct. Jeho dovětek byl v této krajině tak cizokrajný, že mi nezapadal do obecného kontextu.

„Tak to musíte teda vědět, kde se tady dají vyměnit prachy, že?“ Zaostřila jsem na něho koneně ale skoro ho přes krém v očích neviděla.

„Yes, madam.“ Kývnul na mě vážně a mě začalo docházet, že nesomruje o prachy, ani o cigára.

Pokračování zde.