Těhotné opice a účinné kapačky

Když je vám špatně, můžete buďto jen tak ležet a skučet, nebo můžete usilovně přemýšlet a hledat příčinu. Jen skutečně silní jedinci se zvednou a začnou s tím něco dělat. Prý je slivovice jen pro silný žaludek. Já mám jinou zkušenost... 

Konec týdne. Víkend. Víkend je ekvivalentem pro společenské vyžití. Zvlášť, trávíš-li ho na Moravě. 

Do Jiříkovic u Brna se vždycky vehementně těším. Většinou mám na víkend naplánovanou spoustu zajímavých setkání a báječně nepracovních akcí. Tento víkend jsem na tom nebyla jinak. Dosvištěla jsem žluťákem na hlavák v Brně, a hned se sešla s kámoškou ze střední. Potom jen přeběhla do jiné hospody, kde jsem se sešla s výborným kamarádem Sikim. Nevylezli jsme od tam dlouhé hodiny. Dali jsme si dvě lahve výborného vína, a povídali si (jak máme v dobrém zvyku) dokud nás z krčmy nevyhnaly výčitky svědomí.

Ráno jsem se probudila s velmi těžkou hlavou. Myslela jsem si, že polosladký Ryzlink je přece jen dost sladký, pije-li se na žízeň… Brácha, který ležel v posteli po havárce na motorce, se mi smál, a ordinoval mi ta nejosvědčenější  po-pařbová léčiva. Ležela jsem tam vedle něj, na rozkládací posteli celá zelená a vděčná za nefalšované pochopení. (Zkušenosti nás dělají solidárnějšími.) Věděla jsem, že musím něco dělat (třeba se zvednout a začít se léčit), ale ač mi bylo blbě, ze všeho nejhorší byla právě ta představa, že bych se vůbec pohnula. Zdálo se mi lepší jen ležet, trošku skučet a odfukovat, neměla jsem ani sílu hledat mobil, abych se zeptala Sikiho, zda je mu stejně. Veškeré další společenské aktivity padly, což bych obrečela, kdybych mohla vzlykat. 

Jestli se ti zdá, že na sebe prozrazuju, že jsem největší „píč“ na světě, tak to jsi vedle. To bych na sebe nikdy nepráskla.  Ve skutečnosti jdu (jen s malým rozběhem) k jádru věci úplně jiné. Po bližším ohledání a prozkoumání příznaků se ukázalo, že Ryzlink 2008 je opravdu podařený ročník a tolik sladký zase nebyl. Brácha začal poukazovat na to, že je „ráno“ a takhle „nevolno“ mi moc často nebývá. Ležela jsem na sedačce, abych neměla k záchodu daleko, a přišla babička. Sedla si ke mně na kraj, a hladila mě po ruce. Koukala na mě, a culila se. „Copak je ti?“ V očích jí jiskřilo velkým očekáváním. „Ty opico,“ bublala vnitřním smíchem, „néseš ty těhotná?“  Musela jsem se smát. Nerada zklamávám lidi. Byla to střevní chřipka jako blázen, a pro jistotu jsem si na dveře záchodu pověsila jmenovku. (Promiň, babičko, snad příště…)

Po několikanásobném testování vyšlo najevo, že můj žaludek udrží dvě potraviny. Tou první bylo mléko, které mi trochu zvlhčovalo vysušené sliznice. O několik hodin později jsem se ploužila kolem stolu v kuchyni, když se servíroval oběd. Seděla jsem na kraji židle, kterou jsem využívala jako odpočívadlo na cestě mezi toaletou a postelí. „Co budeš jest ty?“ koukla na mě mamča pozorně a autoritativně. Než jsem ze sebe vykuňkala, že „mlíko,“ postavila přede mě flašku s bezbarvou tekutinou.

 „Musíš se léčit. Napi se.“ Postavila ji s klepnutím blíž, abych ji měla na dosah. 

Slivovice.

A tak jsem pila mlíko a slivovicu. Do tří dnů jsem byla zdravější a krásnější (čili štíhlejší), než kdykoliv předtím. (A mohla jsem už jíst i ovoce!)

Tomu se říká zdraví z moravské lékárny.

Na zdraví!