Ranní ptáče

Ranní ptáče, co ráno pláče odpoledne skáče. A taky o tom, že v době krize bude nejvýhodnější vlastnit Slunce.

„Poslouchej, Mátoho“, koukám se na sebe ve čtyři ráno do zrcadla a uvědomuju si, že pravý oko se ještě nerozlepilo, „koukej se probrat, nebo tě namočím studenou, ujede ti kolo a lednička ohřeje jogurt, než se dostaneš do práce!“

Vstávání ve čtyři hodiny má svoje vážná úskalí. Vstávání brzo totiž vyžaduje vstát ještě o malinko dřív, než musíte, protože je potřeba dát tělu jakýsi čas, aby se mohlo dostat ze šoku. Posttraumatického šoku, kdy budík na telefonu pěje píseň dokola a vy se vzbudíte zpoceným úlekem, při kterém honem nevíte, jestli někdo z vašich přátel uprostřed noci volá o pomoc, či sestra rodí, či hoří u sousedů, nebo… ano, když se píseň opakuje už po třetí, dochází vám co se děje - musíte do práce. Zkusíte se posadit a spustit nohy z postele. Cestu do koupelny zvládnete díky záchrannému přidržování, a pak, když si opláchnete obličej, ještě stále nevíte, jestli bude lepší tělo budit nejdřív zevnitř tím, že mu pošlete nějaké vitamíny, nebo budit zvenku tak, že se z něj ve sprše pokusíte smýt zbytky polštáře a prostěradla.

Je zima.

Chrrrrrr…..

Kdysi jsem si říkala ranní ptáče. Nevím přesně, kdy se to změnilo. Vyvezu kolo před barák a než si nasadím helmu, už nasávám ranní vzduch, jako by to byla esence života, která mě spolehlivě vyživí. Párkrát se nadechnu a pak se vydám směrem na Barmondsey a London Bridge, kde ráno semafory přeblikávají na prázdno. Nikde ani volant. Občas potkám noční bus číslo 47, což je bezesporu indikátor toho, že téhleté části ciferníku se ještě říká noc.

Ale co bych bručela. Slunko nesměle vykukuje za pyšnými výškovými budovami, jakoby si nebylo jisté, jestli má cenu svítit naplno, nebo jen na půl plynu. Je sice červenec, ale slunko většinou volí svit na půl plynu. Potvora. Vzduch nad řekou voní ještě o poznání intenzivněji, tak ještě rychle nasávám, než mě předjede červenej dvoupatrovej bus a začmudí mi pod nosem. Pomalu se ladím do ranního ptáčete, u Monumentu už si hvízdám, takže kluci ze zásobování se na mě před Marks a Spencer usmívají, jakoby mě znali odjakživa. V kabeli si vezu knížku, do které se o pauze možná začtu a než dorazím do cíle ze svého osmihodinového výklusu, budou už dvě hodiny a kolo přivázané ke sloupku u banky mi možná zmokne jen dvakrát. (Bovdeny od přehazek jsou už trochu zarezlý a jdou stuha, ale to se prostě nedá nic dělat…)

Vstávání brzo je fakt hrozný, ale o to víc si pak užijete víkend, kdy můžete z postele vylézt lenivě až v sedm (hehe).  A během nejkrásnější dopolední části dne, která nastává v osm hodin, se místo mazání baget pod větrákama a umělým osvětlením kuchyně, jdete provětrat cestou pro rohlíky sluncem zalitou ulicí. Jeeeeee…..

Dnes ráno bylo právě takové sluníčko, proto to byl taky tak sváteční den. Šla jsem si, panečku, tak lehce, jako bych se snad ani nedotýkala země! Cítila jsem se snad ještě protaženější, než před státnicemi z gymnastiky, a vyběhanější než během tréninkového období na svůj poslední závod. (Tyjo, ve kterým to bylo století?)

Že by to bylo tím sluncem? Že by to slunce způsobilo můj dnešní „sobotní bezstarostný pocit, letního rána, kdy se člověk dívá na svět a má pocit, že se ho to všechno týká jenom trochu“? Panové, řeknu vám, že Slunce je tady lakomý, jako starej Krkovička. Takže není divu, že se tady většinu dní potýkám spíš s „velkopátečním pocitem tíhy a únavy, kdy svět kolem má ostrý hroty a vypadá to, že se mě týká úplně všechno, což normální člověk nemůže zvládnout“.

Uuufff. Ještěže je zítra neděle – pozor, sváteční den! Kdybych se měla spoléhat na slunce a čekat jestli bude svítit, nebo ne, tak je asi každej den jen nekonečným pátkem. (Myslím tím den, kdy už toho máte po celým týdnu opravdu dost.) K tomu slunci a všem těm kecům o počasí patří veškeré celodenní bitvičky v práci, sektávání se blbci, vlastní slabostí a propadlými výpůjčními dobami v knihovně… 

Co se slunce týče, je asi nejvýhodnější, mít nějaké vlastní. Někde hluboko, schovaný. Jako malej plamínek, kterej klíďo zatajte a škudlete si jen pro sebe, jen nenechte nikoho aby vám ho sfouknul.  TAdy v Londýně musíte být na to foukání zvlášť opatrní, protože když vane od Atlantiku, obrací to deštníky. Ale možná proto raději žádný deštník nemám, nesleduju předpověď počasí a jezdím do práce na kole. 

Mít  vlastní slunce, to je dneska výhra. V době světové krize, v době osobní krize, v době odpolední krize, v krizi středního věku ...

Jediný způsob, jak nebýt závislej na vrtkavosti počastí je mít...

SLUNCE V DUŠI.