Existuje dvojí vnímání času. Cyklické a lineární. My žijeme v lineárním pojetí a tak jsme neustále ve stresu. Co takhle trochu se zacyklit?
Bóša.cz
Cyklicky totiž vnímali čas naši předkové. Ti se těšili od neděle k neděli, od Vánoc k Vánocům, od jara k jaru. Takže nic nebylo ztraceno, všechno přece přijde znovu, za rok, týden, měsíc zase. Podle antropologů jsme se nějak ocitli v lineárním pojetí plynutí času, a to znamená nepřerušovaný úprk po nekonečné linii bez zastávek a předělů. Měří se jen odvedená práce, nikam se nevracíme. Proto ten stres.
Seděla jsem u okna v panelákovém bytě svého přítele. Co je dnes vůbec za den? Dopsala jsem článek, pomalu dokončuji projekt pro děti v nemocnici, a jen tak letmo si vzpomenu, že jsem už hrozně dlouho nevařila nic domácího. Bývaly doby, kdy jsem doma vařívala o sto šest. A bavilo mě to. Taky jsem hodně pekla. Vždycky v sobotu, aby na neděli byla nějaká sladká buchta. Ale v tomto půjčeném bytě je moje kuchyně trochu prázdná a studená. Stejně jako bývají kuchyně svobodných mládenců. Jsem tak zaměřená na práci, že tou kuchyní už týdny jen procházím při cestě do koupelny, protože mým místem je pracovní stůl. Hory papírů nepřečtených tiskovin, počítač a několik hrnků od kávy.
Co je dneska vůbec za den? Čtvrtek? Ne. Pátek? Žeby sobota? Musím se podívat do mobilu.
Ha, neděle, zablikalo na mě z displeje. Neděle je označená červeně.
Musela jsem se zamyslet.
Neděle jako svátek, nebo neděle, jako den, kdy se dohání zanedbaná práce z uplynulého týdne? Vybavily se mi cesty do kostela. Den, kdy oběd byl přesně ve dvanáct a na maminčin dotaz o čem bylo kázání, jsem já, ani mí sourozenci nikdy nevěděli. Najednou se cítím tak nějak ztracená v čase.
Postupně jsme do kostela chodit přestali. Já to vydržela do vejšky. Čas studií byl jako jeden velký kolotoč. Rozbil všechen ten rytmus a pravidelnost, kterou jsem znala z domu. Bydlela jsem na kolejích, ve vzdáleném městě. V kostele se už ukážu jenom na Vánoce. Možná na Velikonoce ještě. Neděle se stala jen dalším volným dnem, kdy jsem mohla dotahovat práci z těch dní ostatních. Neděle, stejně, jako středy, kdy jsem neměla přednášky ani cvičení. Prostě normálka.
Vzpomínám si, jaké to bývalo dřív. Vstala jsem a na devátou se vydala přes kopec do kostela, do dva kilometry vzdáleného městečka. Vzala jsem si pěknou sukni, a těšila se, že zase uvidím skoro všechny kamarády. Všichni se vždycky po mši vyhrnuli zadním vchodem a tam ve skupinkách probírali, co nového. Já s nimi. V létě jsme se domlouvali na koupaliště, v zimě na rybník bruslit. Plánovaly se tam i cesty na diskotéku, nebo se vzpomínalo, co se dělo na akci předešlý pátek. Osvíceni Duchem Svatým jsme museli připomenout těm nejnakalenějším, jak se vlastně dostali domů. To chození do kostela nebyl jenom starobylý křesťanský zvyk, středověká kratochvíle, nebo otravné sklonění hlavy po uplynulém týdnu. Chození do kostela stmelovalo lidi v okolí, oddělovalo jeden den od těch ostatních v týdnu a dělalo z toho dne svátek. (Nejlepší příležitost jak se předvést v nových šatech, a vidět zase kluka… co ho prostě musíte vidět.)
Po obědě býval doma klid. Každý si zalezl, s knížkou, nebo k televizi, nebo se povídalo u kávy a nedělní bábovky. Všechen ten tikot a ruch běžných dní, jakoby zpomalil. Existuje jistě tisíce dalších způsobů, jak mít pěknou neděli - výlety, návštěvy, procházky... dá se dělat spoustu věcí. Hlavně nezapomenout, že se odlišuje.
Chybí mi to. Teď, musím kouknout na mobil, aby tam na mě zkratka toho svatého dne zablikala červeně. Jako by mi tou barvou chtěli říct: Dnes je svátek!
