Peníze, peníze hýbou světem, přidej se a pak kulometem můžeš určovat právo. Nejsem ekonom ani politik. Pojďme na to zespodu. Chci se tady zamyslet nad tím, jak nás ovlivňují peníze a jak si vynucují naši poslušnost vůči jejich režimu. Diktatura peněz.
---
Poprvé jsem obrat myslet kolenem slyšela ve školce, když se naštvaný pan učitel tázal Franty, jestli myslel kolenem, když mi sypal přesátý písek do vlásků. My jsme si zatím hráli na zlatovlásku, protože v tom písku se cosi třpytilo. (Chudák Franta.) Myslet kolenem, to se občas stává. Já jsem si od té doby představovala, že máme v koleni malinký mozeček a když se kamarádovi poranilo na lyžích a opuchlo mu, napadlo mě, že se mu ten mozeček zvětšil. (Oni mu potom dělali drenáž.) Ale to jsme byli malí.
Pohlavním ústrojím se potom myslívalo v pubertě. Hlavně, když jsem si četla dívčí romány o prvních pohlavních stycích. V jednom z nich mladý pár otěhotněl a otec slečny řval na jejího milence, že nepřemejšlí ničím jiným, než penisem. (Pak se vzali a bylo všechno v klidu.)
Když to všechno pomine, koleno i pohlavní ústrojí dostanou, co potřebují, přijde na řadu ta nejnebezpečnější fáze, a ta je konečná. Myslet penězma.
Fáze, kdy se začne myslet penězma nás dostává do daleko většího maléru, než jen k doktorovi, nebo do manželství. Myslet penězma znamená legitimizovat diktaturu. Jak se to projevuje?
Neříkáme pravdu, protože by to narušilo image, která nám vydělává. (Obchodníci, kteří musí vnutit svoje zboží, i když o něm lžou. Celebrity, kterým vydělává image osobnosti, a které dostávají peníze podle toho, jak velký je dav jejich ctitelů.) Marťan, který na to kouká z hvězdné výše, kroutí udiveně hlavou, protože mu nejde na rozum, jak může tak vyspělá společnost trvat tak tvrdohlavě na životě ve světě laciných iluzí.
Zotročujeme se dobrovolně, a zotročujeme i svoje děti, když je učíme, že upsat se ďáblu při podpisu hypoteční smlouvy je prostě nutnost. Proč je nenaučíme raději něco, co je z otroctví vysvobodí?
Zapomněli jsme si doma zpívat a vyprávět příběhy, protože jsou tu placení profíci, kteří to dělají za nás. Platíme je my. Marťan kulí oči, protože ví, že přicházíme o tu nejlepší zábavu. Raději dřeme jako mezci, abychom vydělali peníze a dali je jiným, aby se dobře bavili.
Nedáváme si dárky z čisté radosti, protože na ně nemáme peníze. Zapomněli jsme totiž, že dárky se nekupují, ale vytvářejí. A zapomněli jsme, že dárek symbolizuje diametrálně něco odlišného než současný stav naší peněženky. A bohužel se dávání dárků stalo v určité době povinností, a pokud se dává v nepředepsané době, tak způsobem podlézání. Jak smutné.
Nejdřív utrácíme peníze, abychom se nemuseli moc hýbat (kupujeme auta a platíme si dovoz pizzy až domů), a potom platíme druhým lidem za to, aby nás rozhýbali (lekce zumby, aerobiku, hodiny spinningu). Když z toho kola vyskočíme, ubude nám dvojí placení!
Děláme, co nás nebaví a ubíjíme svoje talenty, protože se bojíme, že jinou práci nedostaneme a přijdeme o své peníze. Marťan si ťuká na čelo, protože ví, že talenty jsme dostali od Boha, abychom je objevili a užívali je, abychom je nabídli světu a byli jimi užiteční. Peníze, náš mocný diktátor, si nás však sám napasovává do rolí, kde nás chce mít. Teď zrovna frčí bankovní sektor, a farmaceutický průmysl, protože tam je peněz nejvíc. To, jak je diktátorský režim nezdravý, se zračí i v této malé krůpěji nápoje, který vám tady podávám. Režim skrze farmaceutiku učí lidi, aby nutili svá těla fungovat v totální závislosti na „léčebných“ preparátech. Přirozené schopnosti těla se léčit, jsou umrtvovány.
Peníze jsme nazvali jistotou. Marťan se směje, protože něco tak pomíjivého, jako je papír, přece nemůže mít s opravdovou jistotou pranic společného.
