Konec je tak blízko

5. 02. 2011 16:14:28
Zdá se mi zajímavé zamyslet se nad tím, co a jak se asi změní v lidském vnímání reality, když zjistí že není cesty zpět, a cesta dopředu už je jen velmi krátká.... (Fikce.)

Od mala mě bolívala hlava. Byla jsem veselé, živé dítě. Bolest hlavy mě strašně zdržovala od všech těch dobrodružství, které jsem mohla zažít na stromech a u potoka s bandou kamarádů. „Málo piješ.“ Říkala mi mamka. Tak jsem pila víc. Hlava občas stále pobolívala. Dávala mi přestávky, ale jednou za čas přišla migréna, že jsem si přála umřít.

Pane bože je mi zle. Přála jsem si umřít... byla jsem tak bláhová..

Mamka mi starostlivě masírovala páteř. „Rosteš, až se to všechno srovná, odezní i migréna, neboj.“ To bylo v pubertě. Pamatuju si, že některé přestávky trvaly i celé roky. Nedávala jsem tomu takový význam. Jen mě to pokaždé štvalo. To je jasné. Pak bolavé období. Pak zase dlouho nic. Vystudovala jsem tělesnou výchovu, začala cestovat, chtěla se stát spisovatelkou, našla si báječného muže. Žila už několik let mimo domov, a udržovala krásná přátelství. Velké plány, odvážné sny, mocná křídla...

V čekárně jsme si ještě četli z internetu stažený cestopis o cyklocestě po Ugandě a bavili se o tom, že když už jsme v nemocnici, zeptáme se na očkování proti tyfu a žluté zimnici. Chceme vyrazit v srpnu.

Teď sedím na onkologii a slábnu strachem.

Mladému doktorovi se třásly ruce, když mi to oznamoval. Mě se podlomila kolena. Srdce chvíli stálo. Mozek se scvrknul do malé zmatené kuličky.

„Na základě mnohých vyšetření... bla bla... zjistili v laboratoři, že vaše krev obsahuje... bla bla... což svědčí o ... bla bla... je možné, že... zkrátka váš mozek v jehož centru pod mozkovým mostem... operace s velmi malým procentem úspěšnosti...šance na život delší než několik měsíců...“ Srdce pořád ještě stálo nehnutě. Neslyšela jsem co ten muž v bílém říká, nerozuměla jsem jeho slovům, ten jazyk mi byl tak cizí! Petr upřeně civěl na doktora a pevně mě tiskl kolem ramen, neboť věděl, že nevládnu nohám. Zatmělo se mi před očima, pak vše dostalo děsivé kontury. Náhle se všechno rozmázlo, jako velká šmouha, protože svět rotoval obrovskou rychlostí kolem jediného epicentra, kterým bylo moje tlukoucí srdce. Moje, nebo Petrovo... bylo to jediné srdce nás dvou a On byl mým jediným pevným bodem.

„Chemoterapie je zbytečná. Operace nemožná. Život... za pár měsíců...se toho dá ještě hodně stihnout... slečno.“

---

Celé dny sedím a hledím do nitra své hlavy. Do nitra svých emocí a snažím se je uspořádat. Někdo ve mně celé věci ještě neuvěřil. Ten nedůvěřivý někdo je důvod který mě chrání před naprostou beznadějí.

Ten chladnokrevný Někdo ve mě, se stoickým klidem připomíná, že je jednoduché zemřít na beznaděj právě teď a tady. Ale buňky mého těla jsou ještě živé. Stále živé. Jdi a využij toho. Bojuj jako lev. Urvi si ještě kus života. Dej ze sebe to nejlepší co ses naučila za nádherných 26 let svého života.

Nekontrolovatelně mi tečou slzy, je mi teplo i zima. Chci bojovat jako lítá šelma, ale drápy mi ořezali a zuby mám vylámané. Cítím se jako zbitý pes.

Malá hysterka ve mně řve zoufalstvím. Všechno bylo zbytečné! Tolik dřiny v tělocvičně abych udělala státnice z gymnastiky. Bože jak zbytečné! Poslední měsíc jsem zabila nad učením. Co mám z toho, že jsou státnice hotové! Anatomie, fyziologie, biomechanika, metodika, didaktika tělesné výchovy... tolik zbytečných vteřin! Dostala jsem jedničku. Jsem skoro doktor. Díky vědám o lidském těle teď vidím svoje tělo jako pod mikroskopem. Jako virtuální cesta po nitru toho skvělého systému. Malý krevní oběh, srdce pumpuje, krev šplouchá, proudí do plic, ty se roztahují, dýchací svaly pracují, bránice pruží při každém nádechu. Srdce podává perfektní výkon, pumpuje o život, tep se zrychluje, krev plná kyslíku valí do tepen, tepének a kapilár, zásobuje pracující svaly. Reflexní oblouk, axon, nervosvalová ploténka, přesné předávání informací, nervový systém, řízení pohybu, souhra svalů... DOKONALÝ STROJ!

Jsem majitelkou dokonalého stroje. Dostala jsem od Otce nejdražší, nejkvalitnější dopravní prostředek k užívání na tomto světě. Byl rychlý, přesný, dokonale seřízený. Rudé Porsche mezi ostatními září a přitahuje pozornost. Dívám se na sebe do zrcadla a moje vlastní krása mě uchvacuje. Jak je možné, že jsem to dřív neviděla? Zelené oči, světlehnědé vlasy, pevné svaly, jsem vysoká, rovná a silná. Unesu plnou krosnu na túře, vyběhnu schody, ustojím vedro i mráz... Zkouším o překot rozsah svých pohybů, kousek gymnastické sestavy, za kterou jsem dostala tak vysoké známky! Už to začalo? Nebo jsem to ještě já. Moje vždy tak spolehlivé tělo...

Stojím před zrcadlem a slyším tikat hodiny na stěně. Cítím ve spáncích svůj tep a vnímám svůj zrychlený dech. Mému rudému porschi nechal konstruktér v srdci motoru smítko prachu. Rovnováha narušena. Smítko prachu se proměnilo v chuchvalec, který nikdo neumí odstranit.

Kým vlastně jsem bez tohoto skvělého dopravního prostředku?

Stoik ve mně si posune kulaté brýle na špičku nosu. „Jsi tím, dcero, co řídí celý ten stroj. Přestaň leštit kapotu a prohlédni si vnitřek. Světlé kožené sedačky - máš luxusní interiér. Tvá duše je to, na čem jsi celý život pracovala. Stroj jsi dostala zadarmo, ale květy tvé duše jsou výsledkem tvé vlastní práce a zkušeností.“

Moje duše. Bože, Otče nebeský, mohu ti vůbec svou duši takto přinést? Věřím, že jsem dělala věci jak nejlépe to šlo. Ovšem, někdy je třeba trošku kličkovat... ale nikdy ne zlomyslnost, jsi-li vševědoucí, musíš to vědět!

Vše se najednou zpřeházelo, a moje myšlenky přestaly mít smysluplnou linku. Teď se v mé hlavě prolínají tisíce obrazů - před mým vnitřním zrakem se odehrávají prožité scény z různých etap života.

Uplakaná sedím na vysokém stromě zmatená z rozvodu rodičů, cítím křivdu a bezmoc. Vane vítr, hejno holubů se nade mnou přežene tak, že slyším šustot jejich křídel. Moje duše se trochu nadnese s nimi. Střih. Hrdá, šťastná, zavěšená do nejšvarnějšího kluka od nás, v tradičním červenobílém kroji, který žehlila naše babička, vedeme průvod stejně krásných mladých párů zlatou září uhasínajícího červencového dne na taneční parket. Kapela hraje temperamentní pochod a sleduje nás mnoho párů přátelských očí. Střih. Zamilovaná sleduji svou první lásku při florbalovém turnaji na farním hřišti. Víří se prach, hlasité fandění ostatních týmů a pokyny rozhodčího splývají v napjaté atmosféře. Skóre 2:2, 3 minuty do konce utkání. Střih. Anglie před šesti lety. Prší a teče mi do bot. Jsou od ťamanů z podchodu. Tlačím push chair, v něm spící holčička. V kapse anglicko-český slovník, snažím se vyznat v džungli cize mluvícího velkoměsta. Abygail je roztomilé bystré děcko. Jen se probudí, dere se z kočárku, vlásky jako zlatá aureolka jí poletují kolem hlavičky, honíme holuby kolem jezírka v Kensington Gardens. Střih. Přijímačky na vysokou školu. Potím krev na atletickém stadionu, běžíme 1500m. Snad jsem trénovala dost a můj výkon bude stačit. Naráz stojím před zrcadlem a nanáším si řasenku. Dívám se na hodinky. Za 15 minut začíná hodina horolezeckého kurzu. Bude tam On. Těším se víc na veselého blonďáka z vyššího ročníku, než na lezecký trénink. Střih. V zákulisí, oblečená v nádherných šatech si s velkou trémou opakuji slova písničky, kterou mám zpívat na jevišti už za několik vteřin. Slyším někoho říkat své jméno, příchod, mikrofon, předehra... v té se rozpustí má tréma a na slovech té písně vyletí můj hlas jako kazatel o odvaze a naději po sále, melodie se obtáčí kolem uší mých posluchačů a já se vracím zpátky na zem až s posledními tóny klavírního úhozu po kterém se rozezní potlesk, jež signalizuje, že poselství bylo předáno. Musím zůstat ještě chvíli stát, protože mi neslouží nohy. Střih. A další, další, další obrazy, jeden střídá druhý, jako hologramy se všemi starými prožitky a emocemi.

Petr sedí vedle mě a dívá se na mě s velikou láskou. Sdílíme spolu něco, co se nedá popsat a jen málo z těch nejidyličtějších párů by mohl rozumět co jeden ve druhém máme. Sedí tu u mě a drží mě za ruku, zatímco já koukám z okna a před očima mám celý svůj život. Jeho rty se pohybují, ale neslyším co říká. Moje hrůza a vnitřní exploze zoufalství se pomalu utišují. Hysterický, naivní zbabělec ve mě pomalu vyhasíná únavou.

Chladnokrevný stoik se zhmotňuje a vykresluje do mé vlastní podoby.

Věřím ve všechny ty transcendentální věci, v posmrtný život, reinkarnaci, životní úděl, věřím, že cesta je cíl a život jedna velká škola. Věřím, že lidé jsou zrcadlo mé vlastní duše a každý mě může něco naučit. Nemá cenu zastavovat v servisu, když vím že mi stejně nepomůžou. Ztrácela bych čas. Zatím moje rudá herka může jet ještě chvíli dál. Chci ještě dosáhnout alespoň jednoho obzoru. Pojedu pomaleji, bez mapy a bez plánu cesty. Pojedu tam kam se mi bude chtít. Budu říkat bezohledně pravdu do očí, není čas na hrdinství, vždyť předstírání je míchání reality a bloudivého snu. Chci vidět jasně. Chci vidět všechny barvy a kontury přesně tak jak jsou. Budu bezohledně vyznávat lásku aby každý věděl, co mám ve svém srdci, protože to za krátko dotluče a nepoví už nikomu nic.

Budu milovat Petra tak, jako by to bylo poprvé, právě proto, že to možná bude naposled. Budu obdivovat jarní pupence – zázračná přírodo! – sledovat v úžasu barvy západu slunce, budu se dotýkat vody a cítit vítr, čichat ke kytkám a znovu a znovu se radovat, jako bych to viděla poprvé...

Budu říkat jen to co má opravdu hodnotu a zbytečná slova jiných nechám znít naprázdno, aniž by mi zanášela mozek. Půjdu a potkám své přátele, vyjádřím jim svůj obdiv a lásku a nebudu se ohlížet na to, jestli má slova nejsou příliš silná, protože když jim to neřeknu teď, tak možná už nikdy.

Život, jaký ho znám, skončil. Začala poslední etapa, velmi krátká a velmi intenzivní. Vždyť cílové rovinky se běží vždycky naplno.

Smrt je tak blízko.

Je blízko, ale není děsivá. Je to moudrá dáma v bílém hávu, která mě teď učí vidět to, co je opravdu důležité.

Čas běží, tik tak.

Chvátá, ale není krutý. Jeho tep mi připomíná, že je nutné vybrat jen to nejdůležitější. Vše lze zpomalit, když budu chtít.

Dívám se do Petrových očí a vidím celý náš svět, který jsme si vystavěli a věřili v něj. Zapomněli jsme ale na jednu důležitou věc. Všechen ten potenciál možností, jak naplnit náš život, nám byl dán formou ČASU. Čas je dar. A my nikdy nevíme kolik ho ve skutečnosti je.

(tato úvaha je fiktivní)

Autor: Tereza Bošková | sobota 5.2.2011 16:14 | karma článku: 28.29 | přečteno: 2633x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 12.33 | Přečteno: 201 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 1311 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.33 | Přečteno: 465 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...