A

avoris

20. 5. 2011 1:20
znám :o)

Terez, tohle naprosto znám. Doma je pořád doma na Vysočině u rodiny, na posteli leží kocour s dírou v krku, ale během šesti posledních let jsem se naučila brát za "doma" spíš pražský koleje - tam, kde jsem většinu času, kde mám oblíbenej hrnek a kudy každodenně chodím. Pak k tomu přibylo i pár lidí, co právě dlěají domov domovem... a byla z toho značná rozpolcenost - probuzení Doma s hrůzou, že nejsem na koleji a kde to teda sakra jsem, případně naopak. No, pak si kolejní lidi, co mi pomáhali dělat domov, odešli a s něma zmizel i ten pocit domova na kolejích. Skoro rok jsem tam nebyla a nechybí mi to. Bydlím jinde, ale doma to není. A od té doby, co jsem se odstěhovala z kolejí, jsem se Doma přestala budit s děsně nepříjemným pocitem, že nevím, kde jsem... Domov jsou hlavně lidi. A jsem si tím čím dál jistější.

B

Bóša

18. 5. 2011 12:47
...

Je dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, kde má člověk vlastně domov. Děkuji za článek

JM

himself

18. 5. 2011 6:40
doma

To je dobrý. Za posledních pár let jsem se stěhoval asi pětkrát a "doma" jsem začal říkat vždycky hodně brzy. Dokonce i v tom vlhkém studeném Liberci. Večer to probereme :)