Učitelka - to je nejhorší nadávka

Tak tahle věta mi nedávno vyrazila dech a docela se mě dotkl její tón. A to prosím ještě žádná učitelka nejsem.

Při hádce s nejlepší kamarádkou – hádáme se tak jednou za deset let – mě šokovala, když mi vyčítala, že na ni občas mluvím jako učitelka. Myslela jsem, že špatně slyším. Nevěděla sem, jestli to je jako dobře nebo špatně.

Jsem člověk, který pokud něco neví jistě a nějak uceleně, tak o tom moc nemluví. Dokud to nevím na beton, nic netvrdím a dávám si pozor, abych netvrdila bludy. Až si to někdy vyčítám, když poslouchám co lidé nakecají za blbiny bez hlavy, paty a pointy. Ale když mám co říct, a můžu tu informaci poskytnout, tak je to přece pro toho člověka dobrý, ne? Vždyť já v té chvíli dělám to nejlepší co můžu! (Nebo ne?) A i když se snažím na to koukat sebekriticky, tak nevidím na tom nic natolik hrozného, aby mi to musela ta potvora tak zákeřně vpálit.

Hádka s kamarádkou není příjemná, ale je to jeden ze způsobů, jak se o sobě něco dozvědět. Nejlepší kamoška je něco jako zrcadlo. Ukáže nám i to, co vidět nechceme. A navíc, jak říká jedna moudrost: „Pamatuj si vždycky, co ti kdo řekl ve vzteku.“  Věřím, že konflikty, které řešíme aspoň trochu konstruktivně, by z nás měly vykřesat lepšího člověka.

Horší je ale to, jak se cítím jako budoucí učitelka. Trápila jsem se pět let na škole, abych byla kompetentní k výchově nové generace. Ale když teď stojím jen kousek před tím, než s tou sociální činností začnu, tak najednou nemám pocit, že by to bylo nějak vážené zaměstnání. Ještě jsem se s tou rolí ani neztotožnila a už se jí skoro bráním!

Učitel má velmi těžké postavení. Jsou na něj kladeny obrovské požadavky. Nesmí selhat. Ale preventivně je považován za - jak to jen nazvat - společnost učitele prostě neuznává. Formálně možná ano (vždyť nastupujícím učitelům nedávno zvedli platy), ale neformálně je učitelská čest ve společnosti dost pochroumaná. Kladné body jsou vždy jen v rámci povinného standardu a záporné body, prohřešky a přešlapy jsou třikrát červeně podtrženy a zdůrazněny.

Když jsem před šesti lety začala učit angličtinu, učila jsem v začátečnických třídách jazykové školy: You-are-students. I-am-a-teacher. A byla jsem na to pyšná. I am a teacher. Já jsem učitelka. Dělala jsem to (a stále dělám) s láskou, a nadšením. Cítila jsem se užitečná. Učím jak nejlíp umím a věřím, že to má smysl. Učím dospělé lidi, kteří si večerní školu vybrali a chodí tam dobrovolně. Vím - je to diametrální rozdíl od práce na základní škole, kde děti neustále trpí jen tím, že musí dýchat školní vzduch. Alespoň se tak přesvědčivě tváří a dávají to nahlas znát.

Před několika dny jsem učila svou úterní skupinu v jazykové škole. Mám tři studenty – sekretářka, učitelka a voják.  Dělali jsme tvoření otázek, tak jsem z nás čtyř udělala dvě dvojice, abychom trénovali rozhovory. Vše šlo dobře, na hodinách je vždy uvolněná atmosféra a živě komunikujeme. Najednou zaznělo: „My jsme ale chudáci, viď – dohlíží na nás dvě učitelky!“

Ok, beru to tak, že to měl být rozhodně vtip. Když vtip, tak vtip… zakulatila jsem to něčím jako, že to není smůla, ale jejich životní štěstí a jelo se dál. Ale když o tom tak přemýšlím… čím si to ty ubohé učitelky zasloužily!

Zdá se, že je to prostě v lidech. Snad zakódované z dob „nerozumných let“, snad se k tomu vychováváme navzájem.  Jak si učitel vysloužil takové postavení asi nemá cenu se ptát. Zítra by mohl vyjít celý článek o tom, jak si blondýnky zasloužily, že se o nich říkají tupé vtipy o tom jak jsou tupé. (Všichni vědí, že tyto vtipy vznikly ze závisti. Jinak by totiž nebyly nejprodávanější barvy na světě právě blond.)

Srovnejme si učitele a Supermana. Napíšu řadu vlastností a předpokladů, které popisují oba naše hrdiny: musí vždy zakročit včas, nesmí se mýlit, všechno ví, dobře se orientuje, padouchy trestá důrazně a nekompromisně,  chrání své svěřence, aby nedělali chyby, musí vypadat dobře a vystupovat sebejistě…

Přečtěte si výčet jednou a představujte si pod ním Supermana. Pak si je přečtěte podruhé a dosaďte si učitele. A teď přiznejte upřímně, u kterého z nich vám  vyjmenované položky přišly přirozenější?

Ať je to jak chce, patří stejnou měrou a samozřejmostí k oběma našim postavám.

Teď se ptám, jakto, že učitel i přes to všechno není kladným hrdinou? Učitel je loooooser. Otrapa, který po nás pořád něco chce. Nutí nás MYSLET! Učitel(ka) mluví často zvýšeným hlasem (a to z hlediska psychologie obzvlášť pánové velmi těžko nesou), organizuje, staví nás do latě, napomíná. Učitelka může být příjemná a přátelská jen do té chvíle, než jeden z pětadvaceti raubířů nedostane chuť si vyzkoušet kam až může zajít, co si může dovolit, kam dosáhne jeho malinká moc. Je to součást vývoje. Zkrátka tohle dělat musí. Ale co to ubohá bytost za katedrou? I kdyby to byla v soukromí bůhví jak veselá, přátelská holka, ve škole ji pravděpodobně občas napadne, jestli si nepořídí černé kostěné brýle jen proto, aby vypadala přísnější. (A věřte mi, vím přesně co říkám.)

Já – jsem – učitelka

Dřív jsem pociťovala dokonce něco jako stavovskou hrdost.

Kam se kruci poděl ten pocit užitečnosti a smysluplnosti teď?