Děravá hlava, děravé srdce - díky Bohu!
V televizi nedávno dávali pořad „O chlapci, který nemůže zapomenout“. Když jsem četla ten titulek, první co mě napadlo, bylo něco jako: „Ježiš, co se mu stalo tak hrozného? Něco ho poznamenalo a bude o tom mluvit v televizi, jo?“ Byla jsem zvědavá. Každý z nás prožil věci, na které nikdy nezapomene, ale na některé třeba i z toho důvodu, že byly extrémně pozitivní.
Paměť je však tvořivá umělkyně, a většinou zachází úplně stejně kreativně se všemi zážitky, ať už krásnými, nebo pekelnými. Ano, přiznejme si to! Vzpomínky jsou jen zkreslené dozvuky starých událostí. Bývají dost často narůžovělé a idealizované a někdy prostě celé překroucené. Nedá se nic dělat, náš intelekt a osobnost jsou jako filtr, který si všechny události interpretuje po svém, a sídlí v mozku hned vedle těch beden, kam si ukládáme vzpomínky. A jako správní sousedé, pěkně na sebe vzájemně působí, a chtě nechtě, neustále se navzájem ovlivňují. Brousí se hrany, a člověk znovu a znovu přeukládá nově poupravené závěry.
Tak například moje cesta po Africe. Víte, když se tak koukám na ty nádherné fotky a akční videa, mám pocit, že to byla hooodně dobrá akce a že bych se tam (pozor!) snad i vrátila! Naštěstí jsem si na poslední stránku deníku napsala velkým písmem: Dobře, že jsme jeli, ale podruhé už nikdy více!! (Jeli jsme to na kole a nazvala bych to cestování pro otrlé. Ale o tom třeba někdy jindy.)
Vzpomínky mají nestálý charakter. Jsou jako voda. Taky mění tvar podle toho, do jaké nádoby ji nalijeme. A každý mozek, každá povaha a každý věk jsou jako nádoba, která si svou vodu přizpůsobí po svém.
Většinu svého života postupně zapomeneme a zbytek se přizpůsobí a zaoblí tak, aby to v hlavě příliš netlačilo.
A máme tu jeden z důvodů, proč miluju psaní. Napsaná sdělení jsou poctivá, věčná a žádné vnitro-mozkové sousedství nenarušuje jejich pravé kontury. Znějí stejně teď, jako za týden, nebo za deset let.
No, tak ten chlapec, který nemůže zapomenout, jak se to jen jmenoval… Aurelien myslím. Aurelien má jiný problém. On nemůže zapomenout, ani kdyby chtěl. Pamatuje si všechno, co prožil, co kdy jedl, koho kde potkal, co se kdy učil (tento segment bych chtěla vlastnit). Vědci se budou jistě v jeho záležitosti babrat a zjišťovat, jestli jsou ty vzpomínky nezměněné, jestli se taky kroutí a růžovějí…pravdou však zůstává, že Aurelienovi chybí základní obraná funkce mozku, kterou je zapomínání. Určitě bych se zbláznila, kdybych si pamatovala opravdu všechno. Naštěstí mám hlavu děravou.
Přemýšlela jsem nad tím, že ale existuje ještě jedna obraná funkce. Tou je odpuštění. Řeknete si možná, že to je něco jako zapomnění, ne? Představa, že bych si pamatovala všechny křivdy, zrady, křivé pohledy a nepochopení… musela bych být smutná a zhrzená na věky věků. Zapomenout, ale nepoučit se, to by ovšem byla chyba. Odpustit, to chce sice mnohem více uvědomělé emocionální práce, ale hned vedle zapomnění je to něco, co nás může osvobodit od obrovských břemen.
Aurelienovi nezbývá než odpouštět, protože zapomínání, jako automatický čistič vzpomínek prostě neumí. Musí to být obrovské břemeno, táhnout to neustále s sebou. My jsme na tom líp, protože půlka práce se udělá sama. Zapomnění, nebo odpuštění jsou dvě odlišné věci, ale obojí nám může extrémně pomoci. Takže pamatujte: Zapomínání je lidské. Ale odpuštět je božské…
Tereza Šírová
Hurá, můj syn je nachlazený!
Moderní lékařství si už poradilo s mnohými hrozbami. Jak si poradí se zájmy farmaceutického průmyslu a obhájí si skutečnou vědeckost a Hippokratovu přísahu, to se necháme překvapit.
Tereza Šírová
O přítomnost tolik nejde. Jde o to, jak to bude vypadat na fejsbůku
O tom, že co je důležité, se odkládá na později. Například taková PŘÍTOMNOST. TADY a TEĎ.
Tereza Šírová
Krev není voda
Nikdy jsem se necítila silnější a stabilnější. Nikdy jsem necítila takový pocit integrity jako teď. Strávila jsem spoustu hodin nad rodinnými alby a vychutnala si dlouhé rozpravy s nejstaršími členy rodiny. Stopovala jsem svou krev až k přelomu 17. století.
Tereza Šírová
3 věci, které je nutno koupit v Ugandě
Cesta do Afriky byla fajn. Letěli jsme letadlem. Výstup na letišti byl drastický kulturní šok, a od té doby už vše bylo jenom jedno dlouhé duchovní cvičení. Ale nechci, tady dneska moc filozofovat. Takže čistě prakticky.
Tereza Šírová
Nevěsty a nevěstky ve Žďáru nad Sázavou
Jsou věci, nad kterými mi rozum zůstává stát. Hrozně by mě zajímalo, jestli toto je u nás v Česku normální. Tak schválně.
Tereza Šírová
Privilegia svatební kytice
Proč v našich krajích nehážeme svatební kytici do davů? Protože si je chceme nechat!
Tereza Šírová
Ze života novomanželky: O nezřízeném chtění
Jsou období v životě ženy, ve kterých je jí s jakýmsi tichým souhlasem dovoleno i porušení základních duchovních pravidel. O tom, jak jsem nezřízeně toužila a oddávala se chtění. Aneb zařizujeme byt.
Tereza Šírová
Těhotné opice a účinné kapačky
Když je vám špatně, můžete buďto jen tak ležet a skučet, nebo můžete usilovně přemýšlet a hledat příčinu. Jen skutečně silní jedinci se zvednou a začnou s tím něco dělat. Prý je slivovice jen pro silný žaludek. Já mám jinou zkušenost...
Tereza Šírová
Vrzání je pomsta postele
Když život ovlivňují neodbytné záležitosti mezi nebem a zemí. Zbytečně neodbytné záležitosti mezi skříní a postelí, mezi oknem a východní stěhou...o Zónách.
Tereza Šírová
Už zase lezu do auta z anglické strany
Naučit se v UK jezdit nalevo nebyl zas takový problém. Zajedete do kolony a je to. Ale přehodit se zpátky napravo, je paradoxně oříšek...
Tereza Šírová
O psaní románů a po-filmové depresi
Taky cítíte občas takovou malou depresi po zhlédnutí fakt poutavého filmu s hodně dobrým příběhem?
Tereza Šírová
Ryby, raci a prsaté velryby
O tom, že žena může být buďto mrcha, nebo hodná holka. Je důležité si jednoznačně vybrat jednu z těch dvou rolí. Naučila jsem se, že zlatá střední cesta je v tomto ohledu naprosto k ničemu.
Tereza Šírová
Strachy zalezlí
Nevím, kdy jsem se naposledy něčeho bála. Jsem od přírody pozitivní, většinou se na budoucnost těším a z věcí vnějších si většinou nic nedělám. Ale tentokrát mám strach.
Tereza Šírová
Krize společnosti, nebo krize osobnosti
O tom, jak kašleme na učitele. Jak jsme pořád překvapení a taky o tom, že jsme tak trochu chodící spící.
Tereza Šírová
Svoboda jako slabina
Základní argument a výmluva na všechno: Máme přece demokracii. Není náhodou svoboda základní slabinou demokracie?
Tereza Šírová
Sousedské volby
Tak jsem se dověděla, jak skončily volby. Koukám na to, jak tele na nový vrata. Vůbec nevím, co mu řeknu.
Tereza Šírová
Londýn šlape jako hodinky
Měla jsem možnost být u toho. Navzdory všem peripetiím jsem přežila jaro v Londýně a přišla také nějaká sranda. Olympiáda 2012.
Tereza Šírová
Ranní ptáče
Ranní ptáče, co ráno pláče odpoledne skáče. A taky o tom, že v době krize bude nejvýhodnější vlastnit Slunce.
Tereza Šírová
Zábava nebyla nikdy tak drahá
Sport a zábava se staly obrovským byznysem, kolosem, ve kterém se točí velké peníze. Neúměrně velké peníze nato, k čemu tahle část lidských aktivit slouží a jak vlastně vznikla.
Tereza Šírová
Věda by měla být povinná četba
Různé roviny, stejné principy. Makrosvět, mikrosvěty různých úrovní... který je pro nás názornější? Čitelnější? Srozumitelněšjí? Je to jedno. Hlavně, když umíme číst.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
Seznam rubrik
- Ze života novomanželky
- Má bedlivá pozorování
- Zcela zásadní lekce života
- (Ne)skutečné (ne)události
- Afrikou na kole
- Skleněným okem
- Osobní
- Nezařazené