O psaní románů a po-filmové depresi

Taky cítíte občas takovou malou depresi po zhlédnutí fakt poutavého filmu s hodně dobrým příběhem?

----

Taky vás potom napadají myšlenky jako: „ Co je to za život, kterej žiju já, vždyť lidé zažívají tak neuvěřitelné, fantastické a hluboké věci! Takové příběhy! A co já? Nuda.“ Naše mamka vždycky říká, abych se hlavně nesrovnávala. To je bod číslo jedna. Je jisté, že tím by se všechno vyřešilo, mnoho věcí by bylo jednodušších a deprese by se po filmech nedostavovala. Ale to není tak jednoduché. Každý se někdy srovnává. A po filmech obzvlášť.

Nemůžu se ubránit myšlenkám na to, jak to s těmi příběhy vlastně je. Jsou příběhy (ať už ty napsané, nebo zfilmované) skutečně inspirované životem? Tedy událostmi, jak se opravdu staly? Říká se přece, že život píše příběhy. A co když je to  trochu jinak? Občas mě napadá, jestli spisovatelé nejsou náhodou romantici a přemýšliví pozorovatelé života a jestli náhodou svoje příběhy netvoří ze zklamání, které jim život uštědřil. Věci se nestaly, jak by si přáli a tak o tom prostě alespoň napsali strhující příběh. Fantazie je bezbřehá a lidé touží po štěstí. Sní o klice, která je dostane z mizérie, o branách do jiných světů, sní o silných vztazích a o klikatých životních cestách, které na konci přecejenom budou mít nějakou tu pointu.

Zdá se vám váš život bez pointy? Konec konců tu se většinou dovíme stejně až na konci příběhu… takže buďme trpěliví.

Rozvinula jsem teorii, podle které život není vůbec fádní a srovnala jsem ho s tím (jak si myslím) že vzniká román. Považte, každý si sami píšeme vlastní velkolepé dílo, hodné hollywoodského zpracování! Jsme režiséři a spisovatelé, a je jenom na nás, koho dosadíme do hlavních a vedlejších rolí. Tak, jako román má nějakou hlavní dějovou linku a kolem ní se obtáčí drobné příběhy, které ji dotváří, i v našem životě jsou události, které jsou k hlavní dějové linii vztaženy více a jiné zase méně. Jsme to vlastně my, kdo jim přiděluje důležitost. Než bude velkolepý román hotov, bude napsána spousta kapitol jen na zkoušku, kapitol, které se nepovedly, nebo příběh na chvíli zavedly do slepé uličky. Stejně jako v životě. Některé kapitoly nakonec vyhodíte, zapomenete, smažete a nahradíte, protože odvádí pozornost od toho důležitého. Život je jako román sám. Je ale hotový až na samém konci. V mládí se píše rychle. V dospělosti trochu obezřetněji spřádáme nitky osudu hlavních hrdinů, a ve stáří už děláme převážně korektury. Třídíme, mažeme a posilujeme některé prvky podle toho, co chceme zdůraznit a co radši neprozrazovat. Nepovedené kapitoly už jsou dávno zapomenuty a všichni hrdinové jsou krásní, duchaplní a úspěšní. Samozřejmě. Není to báječné? Záleží jen na jediném, a to jakým způsobem budeme svůj příběh vyprávět.