Strachy zalezlí

Nevím, kdy jsem se naposledy něčeho bála. Jsem od přírody pozitivní, většinou se na budoucnost těším a z věcí vnějších si většinou nic nedělám. Ale tentokrát mám strach.

 Blíží se historicky nejvýznamnější novota v našich posledních dějinách. Budeme mít poprvé možnost volit si prezidenta, ba dokonce prezidentku. Všichni víme, že státní zřízení České republiky neuděluje hlavě státu takové pravomoci, jako je tomu třeba v USA, ale naopak, prezident je u nás role více méně reprezentativní.

 Nová hlava státu nezmění tok událostí ani směr politického rozhodování nijak radikálně. Ovšem:

 Hlava státu, kterou si tentokrát zvolíme SAMI, bude přesně reflektovat naši vůli, naše chápání morálky, pravdy a angažovanosti, a bude reprezentovat naše vlastní představy o státní budoucnosti. Čili o pořádku věcí, o úrovni, na jaké se chce ve státě komunikovat a přistupovat ke společným zakázkám….

Promiňte, záležitostem.

 Ujasněme si, že státní budoucnost neleží v rukou politiků, ale VOLIČŮ.

 Ujasněme si, že sedět doma v den voleb nám morálně bere právo na kritiku a stížnosti.  

 Rádi si pleteme vhodnou dobu pro mluvení s dobou vhodnou pro mlčení.

 Pojďme si připomenout, že přichází doba, kdy je vhodné mluvit. A mluvit nahlas.

 Mám strach, protože to, co slyším od svých mladých vrstevníků ohledně voleb je děsivá reflexe beznaděje, hlouposti a rezignace. Kdo jiný by měl s jasným čelem vítat novou šanci, než mladí lidé, kteří ještě jakštakš věří na ideály, a mají sílu se za ně bít? (I když v dnešní době přitom bohatě stačí mluvit ve správný čas.) Jaký druh energie potom asi tak panuje mezi staršími, kteří jsou v reakci na politiku jedovatí a otrávení, a jen ve skrytu duše se modlí, aby se našel někdo, kdo s tím bude mít sílu něco dělat.

 Nejvíc mě šokují reakce na kontroverzní postavy kandidátů. Koho volíš? – Asi Zemana. – Cože, proč? – Dyť není koho volit…Víš, škoda toho Avatara… (Vladimír Franz)… že tak vypadá… jinak má docela dobrý názory.  

Nebo:

Co děláš? – Poslouchám krausoviny, zrovna zpovídá Okamuru. Kurňa ten mluví dobře! – A budeš ho volit? Mohl by být naším novým prezidentem. – Seš normální? Dyť si nás ve světě budou plést s nějakou asijsou provincií….

 Bodá mě u srdce. Tohle jsou reálná slova lidí, kteří mají právě teď ve svých rukou skutečnou moc se vyslovit. Slyším v tom strach ze změny.

Kolik je v našem zmateném národě lidí, kteří dávají přednost povrchnostem a krátkodobostem, před skutečnou PRAVDOU A LÁSKOU?

 Proč bychom nemohli mít prezidenta v sukni, s tetováním, nebo se šikmýma očima? Máte strach, že bude umět vyslovit nahlas všechno to, co vy neumíte zformulovat, nebo k čemu sami nemáte odvahu? Máte strach, že Okamura je mladý a má dost síly na to, aby inspiroval ke skutečné změně? Bojíte se snad, že žena na trůně přinese novou kvalitu do politiky a její pravda bude osvícenější, než prastará pravda mužská? Nebo se snad ostýcháte přijmout do svého čela člověka, který to, co říká, míní tak vážně, jako míní jehlu, co proniká hluboko do kůže, a barvu která tam zůstává navždy?

 Bojíme se změny.

A já mám strach, že se z toho strachu jednou pos****e.