Moje knihovna

Říká se: „Řekni mi, co čteš a já ti řeknu jaký jsi.“ Já s tím naprosto souhlasím.

TŠ

Další pravdou je, že podle knihovny, knihovničky, nebo police s knihami (podle toho jaké máte možnosti) a samozřejmě podle jejího obsahu se také zračí co je ve vašem životě právě aktuální a co momentálně žijete. Já jsem studentka těsně před uzavřením indexu a jednou z mých lásek je cestování. Myslím, že právě to, je z mojí skromné knihovničky docela zřejmé.  Nejsem sběratelka knih. To vyplívá také z mého životního stylu, který byl do teď zatím docela "stěhovavý". Tato moje knihovna není ani kompletním odrazem mého celého já. Jsou to svazky, bez kterých nyní z nějakých důvodů nemůžu žít. Mám svou knihovnu ráda.

Předesílám, že police sama o sobě (babička by to možná krásně nazvala kredenc), je ze dřeva o pěti poličkách a je poděděný z neznámého bytu – což na ní asi nejvíc miluju, protože má HISTORII. Taky si uvědomuju, že její obsah je trochu mix mého a taky Bóšova knižního bohatství, ale vzhledem k poměru (asi tak třicet mých ku pěti Bóšovým) můžu směle říct, že jsem si kredenc drze zabavila.

Na horní polici se skví dva obrovské šanony Encyklopedie Zvířat, kterou studujeme občas, abychom se seznámili s některými planetárními spolubydlícími (věděli jste například, že gekon si může olíznout oko?). Hned vedle je krabice s desítkami zamilovaných barevných ústřižků, které jsem Bóšovi napsala, než jsem mu frnkla do Turecka. Hroch porcelánový, hroch dřevěný, hroch keramický – Bóšovo oblíbené zvíře, zelená pokladnička. Ha. Tam jsou naše úspory na Afriku.

V prvním regále jsou srovnané na straně staré učebnice hospodářské geografie, pak nějaký Obecný zeměpis, Zeměpis cestovního ruchu, Zeměpis do kapsy (prostě studijní nezbytnosti),  krabička s dvoubarevnou lávou, kterou jsem ukazovala dětem v hodinách zeměpisu a snažila se tak posílit jejich důvěru ve fakt, že zeměpis může být také zajímavý.  Pak trochu změna tématu: Manon Lescaut od Nezvala, která má nádherné verše, co si je někdy prozpěvuju. (Myslím, že při troše muzikálního vzdělání bych ji s přehledem zhudebnila celou.)

Jedenáct minut, Valkýry, Veronika se rozhodla zemřít a Alchymista. Genialitě Paula Coelha jsem vyčlenila pravou stranu prvního regálu. Mezi tím Numerologie a Já písnička 1 a 2.

Sousoší měkkých vazeb, které zastupují tituly jako Somatologie, Fyziologie tělesné zátěže, Atletická příprava mládeže a Extrémní sporty, které mi byly věrnými druhy při studiu TV, jsou trochu níž na pravo. Dřív mě chytala při pohledu na jejich hřbety panika, jak se to všechno jen naučím (zvlášť bichle pana doktora Dylevského), teď když už mám dostudováno, přemýšlím, co s nimi udělám.

Pak následuje dloooohá plejáda cizojazyčné literatury, převážně anglické, sestávající především s různých pojednání o gramatice a rozvoji slovní zásoby. Tak to jsou moje evergreeny a každodenní kamarádky.

Teď přijde na řadu štos vazeb z mého autorského potenciálu. Několik deníků a poznámkových bločků, do nichž jsou nacpané praktické detaily z mého života (třeba přihlašovací údaje do školní sítě, úřední hodiny studijního oddělení, telefonní číslo na zubařku a nesmíme zapomenout na seznam výdajů mého skromného studentského života na zadní straně šedého bloku, který, jak se tak dívám, pamatuje fakt všechny moje ročníky. Hned vedle je větší kniha – podstatně barevnější – kterou jsem plnila různými všemožnostmi během mého života v zemi minaretů. Pozor, tento skromný sešit s ohnutými rohy, ušmudlaný od věčného tahání v zadní kapse batohu, nebo na dně duhového žebradla během mého cestování, si zaslouží zcela zvláštní pozornost. Ty zápisky jednou proměním ve skutečnou knihu. (Veškeré dotazy na dostupnost a objednávky s uvedením počtu kusů mi posílejte esemeskou.)

Poslední úzký regál hýří barvami sady turistických průvodců: Island, Kanada, Turecko, Norsko... Pak jeden červený hřbet od Jana Vlasáka: Tenkrát na východě. Mám ji i s osobním podpisem autora! Anglický slovník, Ruský slovník, Německý slovník, Turecký kapesní slovník (ty se opakují ještě v několika variacích a vydáních) pak následuje předěl v podobě pamětní misky s nápisem Bursa s jedním párem rozbitých náušnic a hned vedle mají své dlouhodobé místo klíče od našeho Jiříkovského domu (ty tady v temném koutku často zapomínám, takže potom domů lezu různě přes plot či přes stříšku malé slepičárny.) Pak nějaké cestopisy a životopisy sportovců - Bóšův koutek.

Ve finále základna, velkolepá police, do které se vejdou i atlasy a encyklopedie na výšku. Tady jsou moje největší geografické poklady, nádherné knihy se stovkami stran: Oceánografie, Tajemství Země, Země, Lexikon zemí světa, čtyři druhy školních atlasů a Přítel lesa.

Víte co je zvláštní? Když jsem byla v prváku, řekl mi jeden čtvrťák, že jestli si naivně myslím, že budu mít čas číst si v té svojí knižní výbavě, tak se pletu. Vědoucně kýval hlavou nad vlastními slovy o tom, že se klidně vsadíme, ale nebudu mít čas tu svou Oceánografii moc často otevřít. Vysmála jsem se mu sice do očí, co bych tak asi během studia Geografie otevírala za knihy, když ne třeba Oceánografii... Byla jsem si jistá její absolutní užitečností a viděla jsem se v barvách, jak z ní čerpám do všemožných předmětů od "Planety Země" až o "Plavání". Viděla jsem se, jak z ní vypisuji poznámky do seminárek i referátů a jak  na základě jejího moudra pak zářím při prezentování slapových jevů nebo vzniku oceánských poudů.

Ale teď, když se tak dívám střídavě na svou poličku a na razítko v indexu, které dnes uzavřelo moje studium, musím nostalgicky přiznat jednu bolestnou pravdu. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem z nějakého důvodu musela upřednostnit docela jiné studijní zdroje a moje Oceánografie, i Atlas živé přírody zůstaly po většinu času jen předmětem mé touhy.

Que triste!

No, co už. Na stará kolena a do doby než úplně oslepnu snad ještě bude času dost, a nezdá se mi, že můj příklon ke geografii a celková zvědavost ochabla zároveň s koncem studia.